Text: Sk 6,1-7 (Ex 18,1-9.13-24) kazatel: František Plecháček
Milé sestry, milí bratři, když evangelista Lukáš vypráví o počátcích křesťanské církve, nevynechává ani zprávy o problémech, ke kterým docházelo. Jedním z nich je neshoda mezi tzv. helénisty a Hebreji. O jaké skupiny se jedná? Když to zjednoduším, Hebrejové byli křesťané ze Židů, kteří mluvili aramejsky (stejně jako Ježíš). Helénisté byli také křesťané ze Židů, případně i pohanů, kteří přistoupili k židovství, ale mluvili řecky a žili víc po řeckém způsobu. Z lásky k Hospodinovu chrámu či z jiných důvodů se přistěhovali do Palestiny a do Jeruzaléma.
Helénisté neměli zřejmě v Jeruzalémě takové zázemí, dostatek společenských vazeb; přece jen přišli odjinud. Tím mohli trpět zvlášť jejich potřební – výslovně se tu mluví o vdovách. A vdovy a sirotci patřili k nejohroženějším skupinám. Nakonec ani dnes není pozice lidí, kteří přišli o svého celoživotního partnera, nebo dětí bez rodičů, nijak jednoduchá.
Došlo k potížím. Helénisté doslova „reptali proti Hebrejům, že přehlížejí v každodenní službě jejich vdovy.“ Je tu řeč o diakonii, konkrétněji o službě při stolech, myslí se jídelních, tedy o zajišťování základních životních potřeb. Ti, kteří v Jeruzalémě nebyli možná ještě tak dlouho a neměli dostatečné zázemí a snad ani ty správné známosti a kontakty, se začali dostávat na druhou kolej. Vdovy helénistů začaly být zanedbávány, snad i odstrkovány, a projevovalo se to tak, že nedostávaly spravedlivý díl pomoci.
Jestliže někdo ve sboru, v církvi získá pocit, že je zanedbáván a přehlížen, že jeho potřeby a trápení vlastně nikoho moc nezajímají, je to velice vážná věc. Hrozí zahořknutí, v krajním případě i odchod ze společenství, v němž se člověk cítí přehlížený a opuštěný. Proto také apoštolé začnou věc okamžitě řešit. Jak postupují? Nerozhodnou věc sami, i když mají přední postavení a nespornou autoritu. Svolají shromáždění učedníků – sborové shromáždění – a předloží mu návrh: „Bratři a sestry, bylo by velmi nemilé a nedobré, kdybychom opustili službu zvěstování Božího slova a začali sloužit při stolech, věnovali se místo kázání diakonii.“
Ale ale, že by se milí apoštolé tak trochu štítili práce? Je jim snad zatěžko posloužit potřebným? To ne. Vzpomeňme si, čím původně byli. Minimálně někteří z nich věděli moc dobře, co je to tvrdá dřina. Ale v tuhle chvíli říkají jasně: „Zaopatřování potřebných jídlem a dalšími nezbytnými věcmi se bude muset věnovat někdo jiný. Tohle my dělat nemůžeme.“
Proč? Protože jim Pán Bůh svěřil službu, která je potřebuje úplně celé, která vyžaduje veškeré jejich soustředění a úsilí, veškeré jejich schopnosti a znalosti. Boží slovo tady znamená zvěst o Ježíši Kristu, dobrou zprávu o tom, který je ztělesněním Boží lásky, milosti a dobroty, Božího odpuštění. A požadavek cele se věnovat službě Slova neplatí jen pro apoštoly, ale pro všechny, kterým je tohle poslání svěřeno. Kazatel se nemůže věnovat ničemu důležitějšímu a také nemůže svým bližním dát nic cennějšího, než když se s plným nasazením oddá studiu Písem svatých a zvěstování Kristova evangelia.
Ovšem službu potřebným je samozřejmě třeba zajistit. Což znamená, že by se jí měli ujmout další členové sboru. Tady nastupuje nezbytná dělba práce, bez níž se církev nemůže obejít. Podobně jako v příběhu z knihy Exodus, který jsme dnes také vyslechli. Mojžíš pomalu klesá pod tíží úkolu, který přijal. Všechny žádosti, se kterými se na něho Izraelci obracejí, řeší a rozsuzuje úplně sám. A ono už to tak dál nejde. Ale podnět k řešení musí přijít zvenčí – od Mojžíšova tchána, který okamžitě postřehne nebezpečí a neudržitelnost celé situace. Takové nezávislé posouzení situace je někdy nutné, když jsme sami ve věci namočeni natolik, že nejsme schopni podívat se na ni zvenčí, správně ji zhodnotit a najít rozumné řešení.
Dělba práce, úkolů, různých služeb je v Božím lidu, v církvi nezbytná. Církev je živý organismus, v němž by se měla jednotlivá obdarování vhodně doplňovat. A je třeba dbát na to, aby někteří členové společenství nebyli přetíženi. I v našem sboru bude třeba znovu rozdělit různé služby, aby mohly nadále fungovat. Bude třeba, aby každý přijal svůj díl zodpovědnosti za život společenství, aby sbor mohl plnit své poslání, tedy nést dál dobrou zprávu o naději, kterou pro všechny otvírá v Ježíši Kristu milostivý Bůh.
Apoštolé nebrali úkol na lehkou váhu. Řekli bychom si: veliký sbor, žádný problém, prostě někoho seženou. Ale apoštolé si byli vědomi skutečnosti, že tuhle službu nemůže dělat každý. Je k ní nezbytné jisté charisma, dar Ducha svatého. „Vyberte mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti.“ Kraličtí překládají „muži dobropověstní.“ Měli by mít dobrou pověst, důvěru ostatních, laskavý, ohleduplný, vstřícný vztah k lidem. Podle těchto kritérií mají být pečlivě vybráni. Jejich výběr a volba je věcí sboru, nejenom apoštolů. Když v naší církvi kazatele i staršovstvo volí a o dalších důležitých otázkách života sboru rozhoduje sborové shromáždění, není to tedy nějaký výmysl našich otců nebo jen snaha kopírovat demokratické formy rozhodování.
„My pak modlitby a služby slova pilni budeme,“ překládají Kraličtí závěrečná slova apoštolů. Doslova je tam, že se budou „horlivě, se vším úsilím, vytrvale věnovat modlitbě a službě slova.“ A celé shromáždění sboru s tím rádo souhlasilo. Bude dobré, když příští farář či farářka pardubického sboru bude dobrým organizátorem, člověkem schopným lidi sjednocovat a motivovat ke službě. Je důležité aby uměl pracovat s dětmi, ale také aby stál při bratrech a sestrách v jejich starostech a trápeních. A především je nezbytné, aby byl horlivým modlitebníkem a věrným, vytrvalým vykladačem Písma a
kazatelem evangelia. Takového faráře nebo farářku vám ze srdce přeji.
Církev může žít a růst jedině z Božího slova. A dnešní příběh ze Skutků přináší zaslíbení: církev, která se soustředí na Slovo života, nezahyne, naopak smí očekávat i růst a dobrou žeň. Pokud tu budou lidé nacházet to, co nikde jinde nenajdou, povzbuzení a potěšení, naději a přijetí, pokud tu bude znít Kristovo evangelium, pak se o budoucnost sboru a církve nemusíme bát.
Modlitba: Pane, děkujeme, že smíme být součástí veliké rodiny tvých dětí, společenství víry, naděje a lásky. Prosíme, dávej tu znít Slovu, které nás bude těšit, povzbuzovat a uzdravovat, Slovu, které nás povede k moudrosti a zodpovědnosti. Amen.
